O překonání Toxického manipulátoru - Březen 2023

Tohle byla ta nejhorší věc, která se mi v celém životě stala. Ten zatracený okamžik, když jsem ho potkal, když jsme se zamkli.

Mysleli byste si, že náš příběh bude hollywoodským okamžikem a naše láska se stane věčnou a nezlomnou.

Něco se po tom vztahu stalo věčným a to byla moje nenávist vůči němu. Místo toho, abych prožil nejkrásnější dny svého života, prošel jsem skutečným peklem zuřícím ohněm, emocionálně mučený šíleným a dementním vzlykáním.

Proto to píšu. Chci ti pomoct, protože vím, jak se cítíš. Vím, čím procházíš. Vím, že chceš vlézt do díry a zemřít.

Jsi uvnitř prázdný, protože ti všechno vzal tím, že předstíral, že se o to stará, jen aby tě spotřeboval a použil pro své potěšení.

Vím, že za vámi jsou roky ochromující bolesti a prolitých slz. Vím, že už nemůžeš ani plakat, protože tvé slzy vyschly. Vím, že chceš křičet, ale tvůj hlas je pryč.

Vím, že chodíte, jíte a žijete jen proto, že musíte. Vím, že dokud budeš žít, nebudeš schopen vymazat vzpomínku na něj a na to, jak se k tobě choval.

Poté, co jsem zlomil jeho řetězy manipulace a zneužívání, myslel jsem, že už nikdy nebudu milovat ani nebudu normální. Jdu ven, mluvím s přáteli a nasazuji falešný úsměv, protože nechci nikoho zatěžovat svými problémy a bolestí.

Chci jim ukázat, že jsem v pořádku, ale pravdou je, že nejsem.

Pod všemi těmi falešnými výrazy obličeje a falešným štěstím se cítím jako další člověk bez tváře v davu.

Mám pocit, že mě přejíždí a nemůžu s tím nic dělat. Cítím, že mé zlomené emoce a škoda, která byla způsobena, jsou mnohem silnější než já.

Nevím, jestli si dovolím zase normálně žít. Nevím, jestli ještě někdy někoho nechám, aby se ke mně přiblížil. Jen nevím, jak získat zpět důvěru, kterou jsem kdysi měl.

Nejsem si ani jistý, jestli to chci zpátky… nechci se znovu zranit… nemůžu to vzít… alespoň ne teď.

Tak tohle je můj příběh…

Nikdy jsem nedokázal číst v lidech od prvního setkání. Vždy jsem všem věřil, protože jsem si myslel, že jsou všichni jako já. Nikdy jsem neměl co skrývat a Měl jsem ze sebe dobrý pocit , takže jsem nikdy neměl potřebu prezentovat se jako něco, co nejsem.

To mě mnohokrát pálilo, ale věřil jsem lidem. Bylo prostě nemožné, aby byly všechny uvnitř prohnilé a zkažené. Vždy jsem jim dal druhou šanci, protože jsem věřil, že si to každý zaslouží.

Měl jsem si zvyknout na zklamání a zradu poté, co jsem toho tolik prožil, ale neudělal jsem to a nějak jsem se vždycky vrátil silnější s jednou cennější lekcí, kterou jsem se naučil.

Tentokrát to však bylo jiné. Tentokrát jsem byl kopnut k zemi tak silně a nemohl jsem vstát. Chtěl jsem, ale byl jsem paralyzován strachem a bolestí.

Potkala jsem muže, který mi učaroval. Myslel jsem si, že je tak výjimečný, ale hluboko uvnitř jsem měl pocit, že bych si neměl hrát s ohněm. Něco zevnitř křičelo, že se mám otočit a jít.

Ale ignoroval jsem ten pocit, protože mě zaujal a já jsem tak strašně chtěl vidět, co se skrývá za tím ‚krásným‘ obličejem a okouzlujícím úsměvem.

Nikdy jsem se ho neměl snažit změnit. Nikdy jsem neměl ignorovat všechny nápisy kolem něj, které mě varovaly, abych odešel.

Tak jsem ho pozval, aby mi zničil život, a dal jsem mu životní šanci, jeho největší skóre vůbec – mě.

Zamilovala jsem se do muže, který se staral jen o sebe.

V našem vztahu nikdy nebylo „my“. Vždy to bylo o něm. Dokud byl on tím šťastným, dokud bylo postaráno o jeho potřeby a přání, byli jsme šťastní.

Můj hlas mizel s každým novým ránem našeho vztahu. I když jsem mluvil, nebylo mě slyšet. Všechno by to přišlo vniveč, protože ho nikdy nezajímalo, co jsem mu řekla.

Nikdy ho nezajímalo, jak se cítím – jestli jsem smutný, naštvaný nebo dokonce šťastný. Ale pokaždé, když měl něco vzrušujícího nebo smutného nebo nezáleží na tom, co se děje v jeho životě, byl jsem bohužel první, komu o tom všechno řekl.

A hloupě jsem poslouchal. Když byl smutný, snažil jsem se být soucitný. Když byl šťastný, chtěla jsem být šťastná za něj.

Ale jak můžete pochopit a žít jeho emoce, když je mu to jedno o tvém?

Zamilovala jsem se do muže, který nikdy nevěděl, co je sdílení.

Byl naprosto sobecký a sebestředný. Nikdy bychom nemohli být šťastní zároveň. Když jsem měl štěstí a pokaždé, když můj život dostal šanci obrátit se k lepšímu, byl tam, aby ho zničil.

nemohl to vzít. Nedokázal přijmout fakt, že se mi daří lépe, že jsem možná ještě chytřejší a schopnější než on.

Pak by mě utrápil manipulací, urážením viny a plynové osvětlení . Použil by všechno, co měl ve svém arzenálu emočních zbraní, jen aby mě porazil a emocionálně zlomil, abych věděl, kde je moje místo – pod ním.

Zamilovala jsem se do muže, který byl tak slabý, že mě musel ze všeho vinit.

Nikdy nemohl čelit svým problémům jako skutečný muž, protože byl zbabělec. A stále je, jen teď svými fantazijními příběhy krmí nějakou jinou ubohou bezradnou ženu. A kupuje to jako já, ale prokoukne ho, doufejme, než bude příliš pozdě.

Kdykoli to pro něj nedopadlo skvěle, byla jsem vinna já. Vybil by si na mě všechen svůj hněv, jako bych chtěla, aby se mu to nepovedlo, jako bych byla šťastná, když mu bylo mizerně. Samozřejmě jsem nebyl šťastný.

Za prvé proto, že vím, jaké to je, když je někdo rád, že tě vidí nešťastnou, a za druhé proto, že jeho neštěstí pro mě znamenalo peklo.

Největší problém je, že jsem absolutně netušil, jak se mu postavit, a i když jsem se o to snažil, rozpoutalo se peklo. Neměl jsem ponětí, jak mu vysvětlit, že fakt, že je mizerný, způsobil, že jsem nešťastný i já.

Nebylo by to samozřejmé? Proč bych mu to měl vysvětlovat? Proč by si vůbec myslel, že ho chci přimět, aby se cítil špatně?

Zamilovala jsem se do muže, který mě donutil myslet si, že ho dokážu změnit.

Pokaždé, když jsme v našem vztahu narazili na zeď a já už to nemohla vydržet, udělal gesto, něco, co mi dalo naději, že nakonec není tak špatný.

Myslel jsem, že bych ho mohl změnit, že v něm je něco, co se dá vytáhnout na povrch. Ale tohle byla moje chyba.

Nikdo mě k tomu nenutil; nikdo mě nenutil být s ním. Vybral jsem si to sám a myslel jsem, že mohu změnit jeho srdce. Myslel jsem, že bych ho mohl udělat méně sobeckým, naučit ho bezpodmínečně milovat. Ale tak jsem se mýlil.

Drobné nedostatky nevadí. Všichni jsme lidé; všichni děláme chyby. Proto jsem ho chtěl přijmout takového, jaký je, ale jeho zlá stránka ho zcela ovládla a ovládla. Už to nebylo o maličkostech.

Jeho zlo mě začalo stravovat a využívat. Jeho nedostatek empatie byl nezvratný a já s tím nemohl nic dělat.

Zamilovala jsem se do muže, který mě donutil hádat všechno, co jsem dělala.

Ztratil jsem důvěru v sebe. Pochyboval jsem o sobě, protože všechno, co jsem dělal, nebylo nikdy dost dobré. Cítil jsem se tak malý a nedůležitý, jako bych nebyl schopen ničeho. Vždy našel chybu ve všem, co jsem dělal.

Po nějaké době jsem jeho tvrdým slovům opravdu uvěřil. Začal jsem věřit, že jsem opravdu hloupý. Ztratil jsem veškerou svou důvěru, protože dával mě dolů neustále. Po nějaké době jsem byla dokonce vděčná, že mě miluje, protože jsem si myslela, že jsem tak ubohá, že nikoho jiného by ani ve snu nenapadlo milovat mě. Myslela jsem si, že si nezasloužím, aby mě někdo miloval, takže jeho láska byla něco, s čím jsem se musela spokojit.

Zamilovala jsem se do muže, který vymazal skutečné já a stvořil někoho jiného.

Změnil mě. Donutil mě stát se něčím, co jsem nikdy nechtěl, něčím, čím jsem nikdy nebyl. Pamatuji si zvuk mého smíchu a pamatuji si pohled na můj úsměv, ale to je vše.

Už jsem se neusmíval ani nesmál nahlas. Ty se staly jen šťastnou vzpomínkou, která se také pomalu vytrácela.

Odnesly je slzy a smutek. Jediné, co jsem věděl, bylo udusit se ve vlastních slzách a namočit si polštář uprostřed noci, když byl pryč a nikdo mě neviděl ani neslyšel.

Moje zdi byly mými nejlepšími přáteli a věděli všechno, i když moje tvář s každou vráskou vyprávěla můj smutný příběh. To však nikdo nechtěl vidět.

A je to všechno moje vina. Každá slza, kterou jsem uronil, byla moje vlastní zásluha. Kdybych ho nechtěla zachránit, kdybych nebyla tak zvědavá, co se v něm děje, nic z toho by se nestalo. Nepotřeboval bych být zachráněn.

Zamilovala jsem se do muže, který mě naučil bojovat sama za sebe.

Zvláštní, že? Ale svým způsobem všechna ta bolest, kterou jsem prošel, to peklo na zemi, nebyla úplná ztráta. Něco jsem se naučil, protože už jsem nemohl snést nic z jeho sraček.

Naučil jsem se bojovat sám za sebe a brát si to, co mi patří… svou svobodu.

Choval jsem se trochu sobecky, ale nedělal jsem to proto, abych ublížil druhým – dělal jsem to, abych zachránil sebe. Rozhodl jsem se, že úplně změním svůj život. Rozhodl jsem se, že lidé, kteří se nestarají o mě nebo o nikoho a nic, nestojí za můj čas.

Rozhodl jsem se, že tito lidé nemohou být spaseni, pokud se nechtějí zachránit.

Nemohl jsem být zachráněn, dokud jsem se nerozhodl zachránit sám sebe. Dokud jsem se nerozhodl, že si zasloužím něco lepšího, než co mi dával.

Rozhodl jsem se, že budu vyber si sám sebe od teď. Rozhodl jsem se, že se budu ještě jednou milovat.

Uložil jsem ho hluboko ve své mysli do úložného boxu. Vím, že vždy bude někde uvnitř. Vím, že všechno, co udělal, bude vždy mou součástí, ale nepohltí mě to a nepřevezme mě, protože jsem si nakonec řekl: „Už toho bylo dost“.

Vím, že ho můžeš dát pryč v nejtemnější části své mysli a duše, stejně jako já.

Budeme s nimi bojovat celý život, ale naučíme se je ovládat a už nikdy nedovolíme, aby ovládli nás.